Zajímavého » Na zábavu

Nejtežší pro mne byla jazyková bariéra

Milevo – Už podle jména je jasné, že Anna Dives nebude rodilá Češka. V Milevu, což je malá vesnička u Kladrub, žije teprve pět let a přistěhovala se sem ze sousedního Německa.

K jejímu rozhodnutí přistěhovat se do našeho kraje ji vedla hlavně její vášeň ke koním a touha hledání nového začátku. O tomto všem poskytla svou lámanou češtinou Deníku rozhovor.

Článek vyšel v roce 2012 v Tachovském Deníku. Aktuáliu ale přece ještě nestratil... Zde čtete více!


Zajímavosti o islandských koních...

Ve středověku byl mimochod docela běžná chůze u koní. Mimochodící koně byly žvlášt oceněné od panstvo, které takto přijemné cestovalo. Přoč se ale u islandských koních mimochodí dodnes?

V minulosti byli koně na Islandu dlouhodobě jediná možnost, jak se dostat z jedné strany ostrova na druhou. Náročný terén, velké ledovcové řeky a chudé podmínky lidem nedovolovali, aby postavili dostatečně široké cesty a mosty pro povozy. Jezdit na koních, kteří překonávali řeky i hory byla jediná možnost. Po kopytě se přivezla pošta, svezlo se seno z hor, dopravili se ryby do města, dokonce fungovala i sanitka kdy koně vezli zraněného mezi sebou.

Aby se dorazilo v čas, využívali tölt pro jízdu na dlouhé vzdálenosti: Pro jezdce velmi pohodlný čtyřdobý chod, úsporný pro koně. Správný cestovní kůň musel töltovat a nikoho by ani nenapadlo klusat. V pozdějších dobách kdy byly vyvinuty první automobily se na Islandu stále jezdilo na koních. Díky tomu patřil kůň ještě po druhé světové válce mezi běžný dopravní prostředek, který spojoval město a okolní statky. Často se také stávalo, že museli koně zachránit a vytáhnout auto, které vypovědělo službu uprostřed řeky. Takto se v průběhu století zachovaly mimochody. Na evropském kontinentu, kde kočáry dostali přednost před ježděním, se mimochodící koně systematicky vyřazovaly z chovu. Před kočárem byl klus rychlejší a jednodušší.


Vikingové a Vikinghorse Milevo

Celý týden u vikingů

Na celý týden se ponoří nejen děti, ale i vedoucí do jiného světa. Každý den přináší spoustu práce, starání se o živobytí a výstavbu vikingského tábora. Odléváme mince z cínu, vyrábíme z kůže nebo z ovčí vlny. Z keramiky tvarujeme hrnky a jiné drobnosti, které se připraví na noční sedmi hodinový výpal ve vlastnoručně postavené peci.

Jezdíme jako vítr

Pokud zrovna vikingové neplachtili s větrem na moři, tak bylo především důležité rychle se přemístit na koňském hřbetě z jednoho místa na druhé. Naši malý vikingští žáci se učí jezdit na správném vikingském koni, na našich islandských koních - koník menšího mohutného vzrůstu, s ochotnou povahou a velkou trpělivostí. Samozřejmě jedeme také na společnou výpravu do lesa a natrénujeme zručnost jezdce, ať jsme připraveni na všechny možnosti.

Vikingové do boje

Jako správný vikingové se naučí naši žáci bojovat s mečem, střílet z luku a házet s kopím. Velkou zábavou je také nácvik štítových formací, které vyžadují především soudržnosti a velkého týmového ducha.

Divoká banda vikingů

Volného čas není příliš, ale přece. Nejlepší zábavou je vyblbnout se na hřišti, házet z praku, hrát si kolíkovanou (vikingský šach) nebo změřit svou šikovnost a klidnou ruku při zatloukáním hřebíků s úzkou stranou sekyry. A možná, kdo ví, najde se i nějaké to runové písmenko nebo dokonce nějaká runová šifra s tajnou správou.

Jako velká vikingská rodina

Divoké a hlasité chvíle střídají ty klidnější. Když si večer všichni sejdou u ohně a nasloucají povídky starých vikingů, připadá si člověk skoro jako ve vikingské rodině. Někdo vypráví, někdo poslouchá napjaté, někdo zabalený v dece jen sní, v očích září štěstí a dávných uplynulých časů. Stmívání spolkne okolí, praskání ohně - v tu chvíli těžko představitelné, že okolo existuje i reálný všední svět...